Začátkem
ledna sfoukla naše car-free rodina na narozeninovém dortu tři
svíčky. Leccos jsme už zažili, leccos procestovali a naše rodina zůstává nadále car-free. Vyhovuje nám to tak a v nejbližší době se to nechystáme měnit.
Čím je náš syn František starší, tím je car-free život jednodušší.
Odpadá nutnost vozit s sebou kočárek, všude už dojde po svých, dá se s ním domluvit. Prakticky už teď cestujeme stejně, jako v době, kdy jsme neměli dítě.
Co je podle mě klíčem ke spokojenému car-free rodinnému životu?
Je to 5 principů:
1. minimalismus
Definic a názorů na tento směr je spousta. Po nějakém čase jsem zjistila, že my se svým životním stylem mezi minimalisty taky zapadáme.
Jak jsem na to přišla?
Minulý rok v červnu jsme jezdili na kole po Rakousku a Německu. Lidi ani tak neudivovalo, kolik jsme ujeli kilometrů, jako spíš, jak jsme zvládli pobrat všechny věci (pro dítě, pro nás, věci, co potřebujeme na cestování) jen s dvěma cyklobrašnama a jedním cyklovozíkem.
Zvládli, protože „všechny ty věci“ v našem případě znamenají něco jiného než „všechny ty věci“, které lidi „potřebují“, když cestují autem.
Tento způsob cestování nám byl vlastní ještě před narozením dítěte. Rádi jsme dělali treky po horách a cyklocestovali na těžko. Vždy šlo o to sbalit si vše, co člověk skutečně potřebuje a netahat na zádech/na kole zbytečnosti. A tento princip se nám osvědčil i při cestování s dítětem. Ať už jsme měli dítě půlroční nebo tříleté, dokážeme se sbalit do dvou krosen, které v pohodě uneseme. Když byl syn menší, bylo to náročnější kvůli plenkám/nočníčku, ale vše šlo vyřešit. Plenky jsme v nejhorším případě koupili až na místě, nočníček připnuli na batoh nebo dali pod kočárek. Malou postýlku jsme s sebou vozit nepotřebovali, František se v pohodě vyspí s námi v posteli.
2. pomalost
Existuje hnutí oslavující pomalost (slow movement), kde „pomalost neznamená lenost, neschopnost či slabost. Pomalost je tu chápána jako známka kvality, o kterou stále více přicházíme. Pomalost vždy nemusí znamenat, že něco děláme pomalu. Jde tu o vnitřní zklidnění, poctivost a usebranost."
Naše car-free rodina to nevnímá takto striktně (například jsme fanoušci technologií), ale v lecčem se shodneme.
František například nechodí do nejbližší školky, i když by mohl. Raději ho dáme do kvalitní školky a cestu do ní vnímáme jako možnost se projít, strávit čas spolu, oddechnout si od sezení u počítače. Naopak jsme zjistili, že tím, že máme na práci vymezený čas, jsme efektivnější a zbylý čas si dokážeme užít jinak. Stejně tak cestu za prací vlakem/autobusem nevnímáme jako "ztrátu času". Je to prostor pro přemýšlení, odpočinek nebo práci (s chytrým mobilem po cestě vyřídím maily a doma už mám čas se věnovat rodině). Nejlepší věci mě většinou napadají, když cestuju nebo jdu na vlak/autobus.
3. kvalitariánství
S tímto pojmem přišel náš kamarád Robert Vlach a docela to na nás sedí. Když se rozhodnete pro život bez auta, je klíčová kvalita vašeho vybavení. Potřebujete dobré boty (kvalitní podrážka, nepromokavé, pohodlné), dobré oblečení (kvalitní materiály, co hřejí/chladí, když je potřeba, vydrží, univerzální), dobré vybavení pro dítě (kvalitní kočárek, nosítko, oblečení atd.), dobré dopravní prostředky (kolo, vozík, sedačka, odrážedlo atd.).
4. pokora
4. pokora
Přemýšlela jsem, jak nejlépe popsat, co cítím a přišlo mi na mysl slovo pokora, které asi nejlépe vystihuje tento postoj, i když má v naší společnosti docela negativní konotaci.
V dnešní době je norma být co nejvíce nezávislý a soběstačný. Nežádat po nikom nic a starat se o sebe. Spousta lidí si neumí představit, že by někoho požádali o pomoc. Vnímali by to jako slabost, neschopnost.
My vnímáme jako pokoru schopnost uvědomit si, že nežijeme na opuštěném ostrově, že lidstvo je na sobě závislé, že jsme komunita, kde je normální si navzájem pomáhat. Když mě někdo požádá o pomoc, pokouším se mu vyhovět. Stejně tak se nebojím o pomoc požádat.
Jako car-free rodina jsme už několikrát požádali o pomoc a setkali jsme se vždy s kladnou odezvou. Největší zkouškou naší schopnosti požádat o pomoc (a zkouška to opravdu je - není to pro nás stále jednoduché přenést se přes naše ega) byla žádost o pomoc s dopravou Františka do/z lesní školky. Samotné nás překvapilo kolik lidí pozitivně zareagovalo. Vysvětluji si to tím, že když lidé znají náš příběh, naše vidění světa, osloví je to a rádi pomůžou. A my jim za to děkujeme.
Jako car-free rodina jsme už několikrát požádali o pomoc a setkali jsme se vždy s kladnou odezvou. Největší zkouškou naší schopnosti požádat o pomoc (a zkouška to opravdu je - není to pro nás stále jednoduché přenést se přes naše ega) byla žádost o pomoc s dopravou Františka do/z lesní školky. Samotné nás překvapilo kolik lidí pozitivně zareagovalo. Vysvětluji si to tím, že když lidé znají náš příběh, naše vidění světa, osloví je to a rádi pomůžou. A my jim za to děkujeme.
5. mimo komfortní zónu
Někdy prší, jindy je horko, někdy se brodíte ve sněhu. Nikdy nevíte, kdo si k vám sedne ve vlaku, kam dojedete, co na cestě zažijete. Je to nejistota, může to být náročné a někdy i nepříjemné. Je to ale výzva a dobrodružství. A nás to baví.
Chceme našemu synovi předat, že svět je zajímavé místo, že je nuda ho jen konzumovat a vyzobávat z něj jen to nejlepší. Taky bychom rádi, aby prožil různé, ne nutně pouze příjemné, zážitky. Když je člověk venku a zrovna se rozprší, není to sice nic extra příjemného, ale tak to na světě chodí, dá se to překonat a člověku se mnoho nestane.
Zažili jsme při cestě na vlak průtrž mračen a ve vlaku se museli celí převlíknout. Taky se nám stalo, že jsme hodinu tlačili píchnuté kolo s cyklosedačkou a měli co dělat, abychom stihli vlak domů. A nebo jsme se v létě potili v náhradní autobusové dopravě z Brna do Vyškova. Byly to překážky, které se nám podařilo vyřešit/překonat a myslím, že náš syn si z toho bere tento pohled na svět - jde vše, stačí chtít!
