Občas od kamaráda zaslecheme: “Výlety s autem jsou DALEKO lepší, protože to zajímavé je často někde, kde skoro nic nejezdí a když už, tak nekonečně dlouho.” Obvykle na to odpovídáme: “Rozumíme, co chceš říct, my to tak ale nevnímáme.” Pokusím se to teď rozvést.
Žijeme ve Frýdku-Místku, stanovme si tedy nějaký, bez auta hůře dostupný, cíl výletu. Třeba hrad Bouzov – možná jej znáte z pohádky O princezně Jasněce a Létajícím Ševci. Autem bychom se k němu dostali za hoďku a půl, zašli na prohlídku, potom do restaurace na oběd, nedaleko jsou Mladečské jeskyně, ty bychom dali odpoledne a jeli domů. Krásný hrad, krásné jeskyně, v lepším případě dobré jídlo. Papírově tedy vše v pořádku.
Mě by tam ale něco chybělo. Dobrodružství. Řeknete si: „no, tak třeba nemusejí jet hned domů, můžou zapadnout na hoďku do lesa a ono se tam už něco naskytne“. Nejspíš naskytne, ale pořád to bude mít pro mě jakousi pachuť dokonalosti. Přijeli jsme, zkonzumovali jsme, odjíždíme.
Zkusme tedy to samé bez auta. Idos hlásí: Bouzov 3,5 hodiny, několik přestupů. Většinu lidí by tohle odradilo. Ve mně se ale začne rozehrávat rej nápadů. „Hmm, poslední úsek do Bouzova je autobusem. Mrknu na mapu. Vlaková zastávka 10 kilometrů daleko, to s malými dětmi pěšo nedáme. Co třeba, kdyby to nebylo na den, ale na dva. Mmm, přímo pod Bouzovem je zajímavé ubytko. Viděli bychom v noci nasvícený hrad a bez davů. A druhý den bychom dali ty jeskyně. Mezitím by měl Franta dost času, si někde pohrát, na hřišti nebo v lese.“
Nakonec je z toho kvalitativně daleko větší zážitek. Jasněže Bouzov s přespáním se dá realizovat z Frýdku-Místku i autem. Ale hádám, že to většinu lidí vůbec nenapadne. Anebo napadne, ale bude jim líto dát peníze za ubytko. A nenapadne je už, že kdyby neměli auto, ušetří ročně na mnoho takových „nocí pod Bouzovem“. Auto je totiž v dnešní době konstanta. O autu se nepochybuje.
Jet někam 3,5 hodiny, když se tam dostanu autem za 1,5h… A ještě s malými dětmi, pěkně bláznivý nápad! ☺ My tohle máme jinak. Jízdu si maximálně užíváme. Je to čas, kdy je naše rodina každý pro každého. Hodně si povídáme, čteme.
Je to už několik let, co mě kamarád vytáhl autem přes Německo a Francii do Španělska. Moc mu za to děkuji. Viděl jsem neuvěřitelně příjemné město k žití Freiburg, majestátný hrad Carcassone, slavný Avignon, chodil po dvou pyrenejských národních parcích, koupal se v moři u Tarragony, atd. Ale stejně, největší zážitek pro mě byl, když jsme (jediný den ze šestnácti!) nechali auto odpočívat v kempu a vyrazili vlakem do Barcelony. Konečně nás něco donutilo, domluvit se. Hledali jsme spojení, východ z nádraží, laborovali s plánkem města. Objevovali.
Minulý víkend slavil kamarád narozky na horské chatě Prašivá, kam sice vede asfaltka, ale žádná hromadná doprava tam nejezdí. Vyrazil jsem tam s Františkem (4 roky), autobusem se přiblížili, co to šlo a pak už jen stoupali po svých. Koukali na popásající se kozy, na srandovní slepice, které vypadaly, jako by měly kalhoty. Na stromy, které se obalují listím a květy. Franta byl unavený, dopoledne jsme v akci Uklíďme Česko několik hodin sbírali odpadky kolem řeky. Navrhl jsem mu, ať při chůzi teda zkusí stopovat. Ten nápad ho zaujal natolik, že zapomněl na unavené nohy. A světe div se, první projíždějící auto nám zastavilo, objevila se milá paní s dětmi, která Frantovi dokonce nabídla místo v autosedačce. Z obyčejné cesty na narozeniny se tak stal velký zážitek.
Jasně, je to náhoda. Ale náhody se stávají, jen pokud jim dá člověk šanci, aby se stát mohly.
