Car-free léto s dvěmi dětmi

Léto bylo vypečené. S dětmi (František 4,5 let a Běla půl roku) jsme podnikli několik menších dovolených po Česku (o Pálavě jsme vám už psali) a jednu cestu na Slovensko. Máme pro vás pár praktických tipů, které by se vám mohly hodit. 

Výlet do Prahy a okolí

Pro cestu do Prahy využíváme výhradně RegioJet. 

Proč? Maximální pohodlí a soukromí.

Kupujeme si místenky do business kupé, které má pouze čtyři sedadla. Děti do 6 let cestují zdarma a mají nárok na sedadlo. V počtu dva dospělí a dvě děti máte celé kupé pro sebe. Cena jízdenky je sice o něco vyšší, ale za to pohodlí to stojí. Co myslím tím pohodlím? Nejen, že jsou zde pohodlná polohovatelná sedadla (dá se z nich udělat i postel), dost místa na zemi, kde si dítě může hrát, ale i soukromí na přebalování, kojení, spaní atd. Navíc když jsou děti živější nebo hlučnější, nikoho neruší. Přestože cesta trvá více než tři a půl hodiny, je to příjemně strávený čas s dětmi.

Navíc RegioJet má i dětské kupé, kde si děti mohou odskočit na chvíli pohrát. Záchody jsou většinou čisté a ideální na bezplenkovou metodu (v umyvadle se dá miminko dobře umýt). Jedinou nevýhodou RegioJetu je nedostatek místa na větší kočárek, což nám ale nevadí, protože jej s sebou nebereme. 

Po Praze je cestování MHD s dětmi v pohodě (pokud nemáte kočárek). Děti jsou samozřejmě nejvíce nadšené z metra, ale i tramvaje byly zážitek. A co teprve lanovka v ZOO :-)

Děti do 6 let mají opět jízdné v MHD zdarma, dokonce doprovod dítětě do 3 let má jízdné zadarmo. Stačí, aby dítě mělo občanku nebo pas. A nesmíte doklad, tak jako my, zapomenout doma :-/

Jeseníky (Šumperk a Kouty nad Desnou)

V Jeseníkách máme rodinu a skoro každé léto jezdíme do Koutů na Desnou na chatu. Cesta tam je paradoxně asi nejsložitější, i když je to z hlediska najetých kilometrů nejblíže.

Jezdíme vlakem z FM do Ostravy, kde většinou přestoupíme buď na RegioJet do Zábřehu na Moravě a poté přípoj do Šumperku nebo s ČD do Olomouce a pak osobákem do Šumperku. Letos jsme zvolili druhou variantu a bylo to fajn. Do Olomouce Pendolinem a do Šumperku jel klimatizovaný RegioPanter. V Šumperku vždy zajdeme na oběd a nakoupíme zásoby jídla. V Koutech totiž není ochod s potravinami. Je to paradox. Ještě před lety byly Kouty konec světa, kde nebylo fakt skoro nic. Dneska je to super extra moderní turistická destinace, kde si člověk sice může koupit sportovní oblečení a kolo na sto tisíc, ale rohlík si tam nekoupí :-/

Transport jídla je pro nás tedy docela výzva. V minulosti, když jsme používali kočárek, jsme jej naložili jídlem, dítě dali do nosítka a bylo to. Letos bez kočárku, jsem navrhovala vzít naši epesní nákupní tašku na kolečkách, ale náčelník řekl, že ji tahat nebudeme a že vše pobere v igelitkách... tak nesl a nebylo to nic příjemného. Letos to bylo ještě o něco náročnější. Běžně do Kout jezdí autobus, kde je to od zastávky k chatě asi 500 metrů. Protože probíhá velká oprava cesty na Červenohorské sedlo, je zde uzavírka a autobusy nejezdí. Proto jediná možnost je jízda vlakem a pak pěšky 2 kilometry k chatě. Dost náročné to bylo pro Františka - po cestování vlakem a přestávkou v Šumperku, už se mu pěšky moc nechtělo, ale zvládli jsme to. Během týdne jsme tu trasu šli ještě několikrát (zajeli jsme si na výlet do papíren do Velkých Losin) a už to dával dobře. 

V zimě uzavírka není (kvůli turistům, aby se dostali na sedlo), ale příští jaro by ještě měla pokračovat. V létě snad už bude hotovo a my to budeme mít zase na pohodu :-)

Vysoké Tatry

Pro nás jasná volba pro dovolenou s miminkem. Na cyklodovolenou nám ještě připadá brzy (navíc Bělka v létě úplně bojkotovala cyklovozík) a tak chceme aspoň hory. Už před lety jsme tam vyrazili s miminkem Františkem a osvědčilo se nám to. Cesta sice byla docela dobrodružná, ale výlety s kočárkem v Tatrách super. 

Letos bylo cestování v mnohem větší pohodě. Na Slovensko jezdí totiž RegioJet, takže jsem zvolili cestu osobákem do Českého Těšína (tam přestávka na oběd) a z Těšína žluťákem až do Popradu (našim oblíběným business kupé). Z Popradu už je to jen půlhodinka, buď vlakem nebo električkou do Tatranské Lomnice, kde jsme měli základnu v Penziónu Bělín. Penzión moc doporučujeme - slušná cena, pohodoví majitelé, skvělá dostupnost (cca 5 minut pěšky z vlakového nádraží i autobusového nádraží v Lomnici), velká zahrada, prolézačky a písek pro děti, kryté ohniště a nádherný výhled na Lomničák. Cesta zpět byla z Popradu RegioJetem do Žiliny, EC do Těšína, osobákem do FM. 

Tatry jsou super car-free lokalitou. Všude se dostanete buď električkou nebo autobusem, případně vlakem (do Popradu). Električka tedy v sezóně bývá hodně využívána, ale vždy jsme se vešli a sedli si.

Výlety jsme letos pojali hodně na pohodu. Najít trasy, které by byly vhodné nejen pro nošence (kočárek jsme tentokrát neměli), ale ušel by je i 4 letý František, bylo celkem oříšek. 

První den jsme vyrazili lanovkou na Skalnaté Pleso a šli po magistrále na Zamkovského chatu (mají tam fajn dětský koutek) a přes vodopády Studeného potoka na Hrebienok, zubačkou do Starého Smokovce a električkou do Lomnice. 

Druhý den jsme električkou zajeli na Štrbské pleso. Lanovkou pod Solisko a kousek po červené vyšli směrem k Solisku (krásné výhledy, borůvky, skály).

Třetí den jsme se vydali pěšky na Hrebienok s obědem na Bilíkově chatě. Celý týdne nám vyšlo moc pěkně počasí, Tatry jsme si zkrátka užili. 

Léto tedy bylo moc fajn. Jediné, co nás trochu zaskočilo, byla naše malá Bělka. Mysleli jsme si, že budeme cestovat s ležatým miminkem, které bude způsobně ležet na dečce a bude se na nás smát. Bělka nás velmi rychle vyvedla z omylu - začátkem července se začala plazit, pak lézt a v šesti měsících se postavila. Hlavně v Tatrách to bylo náročnější (šutry, srázy a borůvčí nejsou zrovna bezpečný výběh pro mimino), ale vždycky jsme to nějak vymysleli. Už teď se těšíme na další cestovatelské léto. 

PS:
Asi se stáváme čím dál tím většími minimalisty (hehe... větší minimalista zní fakt divně ;-). Z příspěvku na blogu jsem vyčetla, že jsme před čtyřmi lety měli pro dva dospělé a jedno miminko dvě velké krosny a nabalený kočárek. Letos jsme to zvládli s jednou krosnou, jedním středním batohem a bez kočárku. Upřímně nevím, co jsme tenkrát s sebou táhli...

Žijeme car-free: Auto jsme darovali a už rok jsme car-free

Před nedávnem jsme na Facebooku založili skupinu Žijeme car-free - komunitu lidí, kteří se rozhodli žít bez auta. Měla jsem velkou radost, že se ve skupině začali objevovat příspěvky dalších car-free rodin. Co příspěvek, to zajímavý přístup k životu. A protože mi přišlo škoda, nechat tyto příběhy zapadnout někde na Facebooku, rozhodla jsem se čas od času dát na našem blogu prostor i dalším car-free rodinám. Přečtěte si, jak žije rodina Hany Kalábové z Kladna. 

Jsme taková normální rodinka - máme tři děti (čtyřletá dvojčata a dvouletou dceru). Pracuji jako pedagog na vysoké škole, ale na mateřské jsem se začala věnovat neziskovým aktivitám a založila jsem neziskovou organizaci Dobrotety, která podporuje maminky předčasně narozených dětí a mateřské centrum DobroSvět. Vždy jsem se hodně zajímala o ekologii a zdravý životní styl, ale až mateřství tomu dalo další rozměr. Baví mě hledat relevantní informace, přidávat s nim své znalosti a šířit je srozumitelně dál. Píšu informační články a pořádám přednášky, kde motivuji další k zamyšlení a změně. Žijeme minimalisticky, s minimální produkcí odpadů a bez používání chemie. 

1. Jak jste se ke car-free životu dostali? 

To by bylo na dlouhé povídání :-) ale po narození třetího dítěte jsme řešili problém, že naše velké rodinné auto není zas tak velké a tři malé děti ve kvalitních autosedačkách se na zadní sedadla cpaly poměrně obtížně. Když nejmladší přesedla do větší kategorie autosedačky, tak už to bylo vážně nepohodlné a začali jsme hledat nové opravdu velké auto. A jak jsme tak hledali nejlepší řešení pro naši rodinu, narazila jsem na internetovou kalkulačku nákladů na ujetý kilometr. Propočítala jsem naše data a zjistila, že nás kilometr stojí tolik, co jízda taxíkem! A k tomu spousta starostí s autem, které v podstatě využíváme jen velmi zřídka nebo z pohodlnosti. A tak jsme se rozhodli žít bez auta. První jsme ho nechali asi 2 měsíce stát před domem a opravdu jsme ho nepotřebovali. Takže jsme ho darovali. A už rok jsme car-free :-) 

2. Co se vám na car-free životě nejvíce líbí? 

Asi to, že už nemáme s autem žádné starosti. Nemusím hlídat, jestli je natankováno, nafouklá kola, vyměněné pneu, jestli jsem neprošvihla servis apod. Taky je super, že neřeším pojistku, parkování, nemusím ho uklízet a mýt a další úkony spojené s vlastnictvím auta. A je to výrazná úleva rodinnému rozpočtu, i když finance řešit naštěstí nemusíme. Žijeme hodně minimalisticky, takže zbavit se věci, kterou nepotřebujeme a nepoužíváme, bylo logickým krokem s ekologickými i ekonomickými výhodami.

3. Co vám na car-free životě nejvíce vadí? 

Asi není nic, co by mi fakticky vadilo. Kdykoliv auto potřebujeme, tak si ho půjčíme nebo využijeme služby taxi. Vlastně ke car-free životu mě nepřivedlo přesvědčení, že auta jsou špatná, ale jen to, že naše rodina ho nepotřebuje. Vím, že na malé vesnici bychom se bez auta neobešli. 

4. Které věci nebo vybavení vám nejvíce pomáhá vést spokojený car-free život?

Není to přímo věc ani vybavení, ale nejvíc nám pomáhá místo, kde žijeme. Vybrali jsme si skvělou lokalitu pro bydlení, kde máme vše potřebné v pohodlné pěší vzdálenosti - obchod, lékárnu, poštu, školu, školku, práci, hřiště i les. Žijeme v Kladně. MHD používáme pouze výjimečně, po Kladně tak maximálně 2x za měsíc, a několikrát do měsíce jedeme do Prahy.

5. Jak nejčastěji trávíte dovolenou? 

Doma :-) Naše děti jsou ještě malé, máme dům se zahradou a ještě hodně práce s rekonstrukcí. Takže pokud máme volno, tak jej nejraději trávíme společně doma. Samozřejmě někdy vyrazíme i na cesty, na hory či k rodině na Moravu. Pokud místo není pohodlně dostupné vlakem, tak raději volíme zapůjčení auta. Ale musím říct, že například do Uherského Hradiště je cesta s dětmi výrazně pohodlnější vlakem než autem a i výrazně rychlejší. Ono se třemi malými dětmi v autě není žádný med zdolávat nástrahy D1. Ve vlaku trávíme společně čas, můžeme si hrát, jíst či se projít jak potřebujeme a mohu se dětem plně věnovat. Je to príma výlet, který si všichni užíváme. Navíc do cíle nedorazím unavená po hodinách za volantem.

6. Co na váš život bez auta říká rodina, přátelé, známí? 

Nemají pochopení :-) Asi dnes vlastnictví auta patří k nějakému společenskému statusu, k tomu, že jste “normální”. Tchán si při každé návštěvě neodpustí uštěpačnou poznámku, zbytek rodiny nám často nabízí, že nám auto dají :-) Prostě je pro ně nepochopitelné, že chceme žít bez auta jen proto, že ho nepotřebujeme. Znám lidi, kteří žijí bez auta, ale spíš proto, že nemají řidičák nebo auto nikdy neměli. Neznám nikoho, kdo by se po letech auta dobrovolně vzdal. 

7. Čím by se Česko mohlo inspirovat v zahraničí co se týče car-free života? 

Já bych si moc přála cargo-elektro-kolo, se čtyřmi sedačkami pro děti. Viděla jsem ho naživo a je úžasné. Jenže v ČR je velký problém, že kolo prostě nemůžete nechat ve stojanu a jít si nakoupit, protože je velmi pravděpodobné, že až nakoupíte, tak tam kolo už nebude. Bohužel krádeže kol jsou na denním pořádku, já sama jsem už o dvě kola přišla. Takže cestu na kole musíte plánovat tak, abyste kolo nikam nemuseli odkládat a to je velmi omezující pro využití kola jako dopravního prostředku.