Žijeme car-free: Dobrodružství začíná hned za dveři domu

Kristýna byla jedna z prvních členek naší Facebook skupiny Žijeme car-free. Protože mě zajímalo, jak se bez auta žije se třemi dětmi v malém městě, požádala jsem jí o rozhovor. Díky Kristýno :-)

Jsme pětičlenná rodina: máma na rodičovské Kristýna, táta Kuba, který se stará o sbírky v muzeu, a děti Matěj (7), Anežka (4) a Apolenka (2). Bydlíme ve Volyni, v malém městečku v Pošumaví.

1. Jak jste se ke car-free životu dostali?

Auto jsme nikdy neměli, ale řidičák máme oba. Vzali jsme se ještě jako studenti, do škol jsme tehdy dojížděli autobusem a vlakem jako většina našich vrstevníků. Rok jsme žili na vesnici, která byla s městem spojená krásnou cyklostezkou vedoucí kolem řeky, takže se naším hlavním dopravním prostředkem stalo kolo. A potřeba koupit si auto nenastala ani ve chvíli, kdy se nám narodilo první dítě, protože městečkem, kde žijeme teď, projíždí mnoho linek příměstských i dálkových autobusů. Každé dvě hodiny (přes den) tu jezdí také vlak. Nepamatuji si, kdy přesně se rozhodnutí nemít auto (a nelétat zbytečně letadlem) stalo vědomým postojem, ale řekla bych, že nás v tom „poznamenaly“ knihy Hany Librové o dobrovolné skromnosti a ekologickém luxusu. 

2. Co se vám na car-free životě nejvíce líbí?

Nejvíc se nám líbí asi to, že se o ten krám nemusíme vůbec starat :-) Většina našich kamarádů a příbuzných se musela zadlužit, aby si auto mohli pořídit, a pořád posloucháme jen nářky nad tím, co se zase porouchalo. Upřímně řečeno s našimi příjmy bychom auto jen těžko uživili nebo bychom museli výrazně omezit to, co nás baví – dětské kroužky, společné výlety, naše koníčky. Úspora peněz přesto není naší hlavní motivací, takže na car-free životě nás těší také hřejivý pocit, že škodíme životnímu prostředí o trochu méně než s autem.

Na car-free cestování se nám líbí, že dobrodružství začíná hned, jakmile za sebou zabouchneme dveře domu. Auto vás doveze pouze tam, kam vede silnice, tudíž cestování není tak svobodné. A vyrazit si autem jen tak někam na výlet také není žádná super výhra, protože se vždy musíte vrátit k výchozímu bodu – na přeplněné parkoviště.

3. Co vám na car-free životě nejvíce vadí?

Občas se někam prostě nedostaneme. Stává se to ale opravdu minimálně, protože se skoro vždy najde někdo, s kým se můžeme svézt. Horší je, když se někam potřebujeme přemístit všichni najednou, protože jako 5-členná rodina už se hned tak k někomu do auta nevejdeme. To už je pak „vyšší logistická“ a někdy si tak připadáme, že jsme ostatním na obtíž.

Mrzí nás, že se stále více a více spojů HD ruší. Museli jsme přehodnotit naše dřívější přání bydlet v domku na vesnici.

4. Která věc/vybavení/služba vám nejvíce pomáhá vést spokojený car-free život?

Nejčastěji jezdíme do 10 km vzdálených Strakonic, kde máme většinu příbuzenstva a kamarádů. Autobus nebo vlak od nás tím směrem (i zpátky) jezdí každou chvilku, takže nejvíc nám náš car-free život usnadňuje fungující hromadná doprava.

Velkým pomocníkem pro mě v miminkovském věku našich dětí bylo nosítko nebo šátek, protože cestovat vlakem s kočárkem mi připadalo trochu komplikované a do většiny autobusů by nás s ním ani nevzali. Při cestách na kole se zatím neobejdeme bez dvoumístného cyklovozíku Croozer, který občas využíváme i při pěších výletech.

5. Jak nejčastěji trávíte dovolenou?

Dokud jsme neměli děti, chodili jsme na pěší vandry. Ještě s ročním synem jsme přešli větší část Šumavy. Ale když se narodila první dcera, už jsme nebyli schopni na svých zádech vše unést, a tak jsme přesedlali na kolo a děti posadili do vozíku. Syn už dnes jezdí na svém kole a jeho místo v Croozeru zabrala nejmladší dcera. Myslím, že až děti trochu povyrostou a budou schopny nést si své věci samy, zase se vrátíme k pěšímu putování, protože je nám sympatické pomalé cestování.

Dovolenou si ale dokážeme užít i na naší chatě. Když jsme ji před pár lety i s kusem lesa kupovali, bylo pro nás důležité, abychom tam byli schopni dojít z domova pěšky. Mimochodem chatu jsme koupili za výhodnou cenu – nikdo ji nechtěl, protože k ní nevede příjezdová cesta.

6. Co na váš život bez auta říká rodina, přátelé, známí?

Jak kdo, částečně záleží na míře závislosti na autu daného člověka. Někdo se ještě zasekl v době, kdy auta patřila k symbolům vyššího sociálního statusu. Jiní naše rozhodnutí sice nechápou, ale respektují. 

7. Čím by se Česko mohlo inspirovat v zahraničí co se týče car-free života? 

Moc zkušeností ze zahraničí zatím nemáme. Na naší podunajské výpravě se nám líbila propracovaná síť cyklostezek bezpečně oddělených nejen od silnice, ale i od chodců. Namalovat bicykl na chodník, jako to často vídáme u nás, prostě nestačí. 

Zveme vás na 1. Car-free sraz

Nedávno jsme založili facebookovou skupinu Žijeme car-free s cílem dát dohromady lidi, kteří se rozhodli, jako my, žít bez auta. Příjemně nás překvapil zájem o členství ve skupině i chuť ke vzájemnému sdílení zkušeností, tipů a příběhů. A protože se nechceme setkávat jen online, řekli jsme si, že uspořádáme 1. Car-free sraz. Bude to neformální setkání s cílem se potkat, předat si zkušenosti a navázat nová přátelství. Zvány jsou car-free rodiny, páry i jednotlivci nebo i ti, kteří o car-free životě uvažují.

Sraz se bude konat o prodlouženém víkendu 6 - 8. května v Rapotíně, v malebném podhůří Jeseníků, v těsné blízkosti Velkých Losin. Místo setkání jsme vybírali tak, aby bylo v dobré dosupnosti veřejnou dopravou a v rozumném dosahu z Moravy i Čech (z Prahy, Brna i Ostravy vlakem do tří hodin). 

Ubytování bude možné v různých kategoriích (penzion, chata, apartmány, chatky, kemp), stravu si také budete moct zvolit induviduálně. Je jen na vás, co vám bude nejvíce vyhovovat. 

Máte chuť se potkat? Stačí vyplnit přihlášku :-) 
Těšíme se na vás, fakt moc!

Minimalistické rodičovství

Hned na úvod musím přiznat, že název příspěvku je trochu zavádějící. Když člověk někde ubere, musí zákonitě někde přidat. V našem případě jsem ubrali v materiální rovině, ale o to více je naše rodičovství založeno na pozornosti a času, který dětem věnujeme. Zdánlivě se toto téma netýká našeho car-free života, ale náš přístup nám umožňuje pohodlně se přemisťovat a cestovat i bez auta. Co je tedy esencí našeho minimalistického rodičovství?

1. Kojení

Doba, kdy byla adorovány umělé mléčná výživa pro děti, je snad už pryč, ale lobby firem vyrábějící tento produkt je stále silná. Už v porodnici vám pod nos strčí krabici s letáky, kde se to jen hemží šťatnými miminky s lahvičkou, v horším případě vám dítě začnou rovnou přikrmovat. Bránit se tomu dá, jen musí být žena přesvědčena, že chce kojit. Člověk je po porodu citlivý tvor a nechá se snadno ovlivnit. Ideální je domluvit si ještě před porodem pomoc duly nebo vlastní laktační poradkyně a věřit ve vlastní schopnosti. Mě se to povedlo - František byl kojen 20 měsíců, Běla je stále kojena (bude mít koncem únoru rok). Kojení je geniální věc - kdykoli kdekoli máte s sebou pro dítě jídlo, pití a uklidňovák. Cestování s kojeným dítětem je pak brnkačka - když má hlad nebo je neklidné, vytáhnete prso a je klid. Pokud jsme cestovali, lidé si většinou ani nevšimli, že je s nimi v autobuse nebo vlaku miminko. Navíc odpadá nutnost s sebou vozit lahvičky, cumlíčky, krabice, ohřívačky a porobné serepetičky. 

2. BLW (Baby Led Weaning)

BLW znamená v přesném překladu odstavení vedené dítětem. Je to metoda, kdy dítě už odmala jí samo a není nikým krmeno. U Františka jsme se snažili od 6. měsíce přikrmovat klasicky lžičkou a byla to katastrofa. On to nechtěl, my měli depku, že děláme něco špatně, já pořád vařila a mixovala, následně dojídala nebo vyhazovala. Nakonec začal jíst sám kousky jídla kolem jednoho roku a byla to pohoda. S Bělou jsem tohle nechtěla opakovat, začala jsem proto hledat více informací a našla právě metodu BLW. Bělka zhruba od 5 měsíce zkouší různá jídla, většinou to, co jíme my (jen bez soli a cukru). Dítě je navíc do jednoho roku zejména kojeno a jídlo má jen jako doplněk. Na toto téma nedávno měla skvělé video Margit Slimáková. Na BLW jsou nejtěžší tři věci. Za prvé, ustát komentáře a dotazy okolí. Za druhé, dítě udělá kolem sebe docela nepořádek, který vy několikrát denně řešíte. Za třetí, překonat strach z toho, že se dítě jídle udusí. Doporučuju pro začátek přečíst knížku Vím, co mi chutná a pak to nechat na dítěti :-) 

Během našich cest Běla jedla hlavně ovoce a zeleninu, které jsme měli s sebou, případně dostávala jídlo, které jsme v restauraci jedli my. Nutno dodat, že to je někdy problém, protože v restauraci mají často jídla hodně přesolená, ale vždy se dalo něco vybrat (těstoviny, zelenina atd.). 

3. Nošení 

Naše Běla je nošenec. Teprve pár měsíců nazpátek vzala na milost kočárek a to až když dokázala sedět a měla dobrý výhled. I teď používáme z 80% nosítko a kočárek jen občas. Nosítko používáme stále stejné a jsme spokojeni. Nošení je naprosto dokonelé z pohledu cestování. Nemusíte řešit, jestli bude místo na kočárek, nemusíte řešit, jestli vám s kočárkem někdo pomůže, nošené děti jsou v autobuse/vlaku klidnější. Jen jednu nevýhodu nošení má - pro stále hodně lidí je to dost exotická záležitost a neváhají to, někdy více někdy méně, taktně komentovat. Na otázku "jestli se neudusí" jsem odpovídala už asi stokrát :-)

4. Bezplenková metoda (BKM)

Původně jsem BKM neměla vůbec v plánu. S prvním dítětem jsem na něco takového vůbec neměla pomyšlení. Všechno bylo nové a já měla co dělat, abych základní péči o miminko zvládla. S Bělou už to bylo jiné - byla jsem jistější, klidnější, prostě zkušenější. Jednou jsem to zkusila a ono TO fungovalo :-) Ze začátku se nám to dařilo jen občas, někdy jsme za celý den použili jedinou plenku a byly také dny, kdy se to nedařilo vůbec. V létě, kdy jsme hodně cestovali, se nám to dařilo zrovna parádně a mohli jsme proto s sebou brát o méně plen. Bělka se vždycky vyčurala doma, pak třeba někde na trávu, ve vlaku na záchodě, v restauraci na záchodě. Když nebyla možnost, tak prostě pomohla plenka. Teď (v 11 měsících) začínáme s nočníkem a ONO se to docela daří! Jsem tedy velkým propagátorem této metody :-) S Františkem jsme nočník taky celkem brzy zvládli.  Jinak doma používáme látkové plenky (froté skládací, peru jedou za dva dny, skladuji v obyč kyblíku s octovou vodou), na cesty máme jednorázové plenky. 

5. Společné spaní

Naše děti s námi spí v posteli. František ve svých 5 letech zvládá spát sám ve své posteli. Donedávna spal s námi. Bělka od narození spí s námi. Proto během našich cest nemusíme řešit skládací postýlku a nevadí nám společné spaní ve stanu. 

6. Podpora k samostatnosti

Od malička naše děti vedeme k samostanosti. Co tím máme na mysli? Když je dítě schopné jít, tak jde. Když je dítě schopné jet na odrážedle nebo kole, tak jede. Když je dítě schopné nést si batoh, tak si ho nese. Nelíbí se nám, když děti, kterou jsou fyzicky schopné se samy pohybovat, jsou voženy v kočárku, nošeny nebo jim rodič nese všechny jejich věci. Pokud jsou naše děti unavené, tak jim rádi pomůžeme (třeba Františka zapřáhneme za FollowMe), ale mají-li energie na rozdávání, vyžadujeme od nich, aby se spoléhaly na své síly. 

Bez lahviček, dudlíků, skleniček, kočárků, postýlek, s malým množstvím plen a dětmi, které jsou zvyklé se hýbat, se nám cestuje i bez auta dobře.