Život s koloběžkou

Na Vánoce nám Ježíšek nadělil pod stromeček koloběžku. Máme za sebou prvních pár měsíců provozu. Chcete vědět, jak jsme se s koloběžkou sžili? 

Koloběžku nepotřebujeme!

Přesně tohle jsme si mysleli posledních šest let. Aktuálně si rveme vlasy, proč jsme si ji, sakra, nepořídili dříve :-) Nabízíme hned několik "dobrých" důvodů, proč si NEpořizovat koloběžku:

• Máme kolo, všude dojedeme, tak proč mít doma další krám.
• Na koloběžce neuvezeš větší náklad.
• Máme děti, nebude moc příležitostí, kdy koloběžku využít.
• Po městě můžeme chodit pěšky, stejně vozíme kočárek.

Byli jsme skeptičtí a tak jsem si řekli, že než si koloběžku pořídíme, půjčíme si ji na týden a uvidíme. Byl podzim, ale ještě pěkné počasí. Testoval hlavně Standa a po pár jízdách bylo jasné, že je to láska :-) Z týdenní výpůjčky se stalo několik měsíců (díky Jani za půjčení a trpělivost!). Na Vánoce jsme si tedy pořídili vlastní koloběžku a těšili se na jaro.

Šestnáctka dobrá volba

Rozhodli jsme se pro koloběžku Kostka Street FOLD s 16ti palcovými koly. Je dobře skladná (délka 131 cm a sklápěcí řídítka), lehká, má kratší nášlap a je překvapivě rychlá. Je to ideální koloběžka na pojíždění po městě. Protože je subtilní a nenápadná, troufám si s ní chodit i do obchodů nebo na úřady. Ještě se mi nestalo, že by mě odněkud vyhodili. 

Co naše koloběžko-jízdy povzneslo ještě o úroveň výš? Kamarádka nám na jedné návštěvě řekla, že má v garáži nepotřebnou sedačku na koloběžku a jestli jí nechceme vyzkoušet. Tak jsme to zkusili a... bylo jasné, že je to láska (omlouvám se, že se opakuji, ale nemůžu jinak :-) Malá Bělka byla nadšená, že jezdí s mámou na koloběžce a máma byla nadšená, že se může pohodlně, lehce a rychle pohybovat s dítětem po městě. Jízda s dětskou sedačkou na koloběžce je překvapivě snadná. Osobně nemám pocit, že by mě to nějak více zatěžovalo. Do kopce je to větší makačka, ale ten dobrý pocit z nových svalů na nohách, hýždích a rukou je k nezaplacení. Maminky, které se chcete dát do formy, určitě zkuste koloběžku ;-)

Sedačku máme od firmy Polisport a jsme s ní v zásadě spokojení. Umím si představit lepší řešení pásu i lepší design stupaček na nohy. Kdybychom si sedačku kupovali novou a věděli, že jí budeme používat ještě dva roky, koupíme raději Bobike mini One. Co bych hlavně ocenila je lepší úhel stupínků na nohy, který poskytuje více místa na švih jezdcovy nohy. Protože Bělka už bude v nejbližších měsících jezdit na odrážedle a sedačku budeme používat už jen občas, rozhodli jsme si nechat sedačku Polisport. 

Od té doby co používáme koloběžku se sedačkou, jsme prakticky nevytáhli sportovní kočárek. Asi se s ním už brzy rozloučíme. Golfky ještě využijeme hlavně na cestování. 

Co všechno se nám ještě líbí na koloběžce? To že na ní můžeme jezdit v civilním oblečení. Paradoxně je také koloběžka konformnější při cestování s dítětem a větším batohem. Když jedu na kole a mám plný batoh na zádech, je to pro dítě v zadní cyklosedačce nepříjemné. Na koloběžce s tím není problém. Koloběžka je navíc ideální dopravní prostředek pro rodiče, jejichž dítě už jezdí na vlastím dopravním prostředku. Když jede menší dítě na odrážedle, dospělý člověk už mu pěšky málo kdy stačí. Koloběžka je v tomto případě dobrý řešením. Dospělák je dostatečně rychlý, ale zároveň má dobrou reakční dobu, když je potřeba něco řešit. Z koloběžky člověk seskočí hned, z kola je to horší. 

A jaké jsou dvě největší nevýhody koloběžky?
Že jsme ji neměli dříve a že máme doma jenom jednu :-) Často se nám totiž stane (hlavně při rozvážení dětí do/z školek), že by koloběžku využili oba rodičové. Tak uvidíme... možná zase přijde Ježíšek ;-) 

Dva roky - dvě děti

Co vám budu povídat... uteklo to jako voda. Mít dvě děti je zápřah. Ale o tom psát nechci. Ráda bych shrnula, jak se naše situace změnila, co nám pomáhalo a co se naopak zkomplikovalo.

Rok první

Bělka se narodila koncem únoru 2016 a prvních pár měsíců probíhalo celkem v pohodě. Původní Bělčino nadšení pro cyklovozík se během léta proměnilo na totální odpor. Naše poslední jízda skončila tak, že po prokřičené cestě na přehradu jsme nechali kolo s cyklovozíkem u kamarádů na zahradě a maminka s Bělkou jela zpět domů autobusem. Na léto jsme proto naplánovali několik menších necyklistických dovolených. To, že jsem nemohli jezdi na kole, docela dost ovlivnilo naše cesty po okolí (hlavně na zahradu za babičkou). Využívali jsme o to víc autobusy a vlaky. Ráno jsem vždycky nabalila batoh, Bělu vzala do nosítka, František ťapal po svých a vyrazili jsme do světa. Kočárek jsme používali jen minimálně (Bělka na něho měla podobný názor jako na cyklovozík) na pěší cesty do města. 

Podzim byl pro nás náročný. Děti byly často nachlazené, kašel, rýma, pořád dokola si nemoci předávali mezi sebou. Nakonec jsme se rozhodli Františka odhlásit ze státní školky a do konce školního roku chodil jen dva dny v týdnu do lesní školky. Co se týče dopravy, byla to pro nás úleva. I zdraví obou dětí se zlepšilo (myslím, že František prostě chtěl být s námi doma). Pro mě to bylo náročné období (sladit potřeby dvou dětí, udržet chod domácnosti, mít čas na partnera a na sebe), ale naučili jsme se spolu více vycházet a užili si více rodiny a kamarádů. 

Situace se nám zkomplikovala po novém roce. Táta Standa si na běžkařské akci v Jeseníkách po pádu naštípnul ramenní kloub a několik týdnů nosil ortézu. Paradoxně nás toto zranění vykolejilo méně než kdybychom žili s autem. S ortézou by určitě řídit nemohl. Ale dovést Františka pěšky do školky i jet s ním autobusem zvládl a o Bělku se tak jako tak více starala máma. Musím ale uznat, že jsme měli štěstí v neštěstí. Kdyby si Standa zlomil nohu nebo se mu stalo něco vážnějšího, bylo by to sakra náročné. 

Ani v zimě jsme skoro vůbec nevyužívali kočárek. Bělka se ráda nosila a mě to také více vyhovovalo. Na nákupy jsem si pořídila novou tašku na kolečkách a když bylo moc sněhu, přišly na řadu i boby. 

Rok druhý

Své první narozeniny Běla oslavila prvními krůčky a na jaře přišlo na řadu další kolo testování cyklodopravy. A dopadlo to skvěle! Bělka se zamilovala do jízdy na cyklosedačce, cyklovozík také vzala na milost a navíc se začala seznamovat s odrážedlem. Vytáhli jsme ze sklepa náš osvědčený golfáč a rázem se nám otevřely nové možnosti. Protože máme rádi Rakousko a na velkou cyklodovolenou s roční Bělkou jsme se ještě necítili, vyrazili jsme na pár dní do Vídně. 

Moc jsme si to užili a to nás inspirovalo k naplánování dalších letních cest. Paradoxně čím víc dětí máme, tím více cestujeme. Už víme, co nás čeká, netaháme zbytečnosti a všechny nás to baví. Nakonec jsme v roce 2017 cestovali do Vídně, dvakrát na jižní Moravu (Uherské Hradiště a okolí, s volnonožci do Valtic), na cyklodovolenou do jižních Čech, už tradičně cyklostezka Bečva, do Prahy, do Zlína, na hory na Malou Fatru, na Valašsko do Velkých Karlovic a s kamarády letecky k moři do bulharského Sozopolu a v únoru 2018 Gran Canaria.  

Zní to skoro idylicky, co? Ale občas jsme to prostě nezvládli. V létě jsem měla domluvený sraz spolužaček z VŠ. Konal se ve spolužaččině domě v jedné vesnici nedaleko Ostravy. Našla jsem si spoj s přestupem v Ostravě. Ráno jsme byli s dětmi ještě venku na hřišti, pak domů na malý oběd a nějak mi začal chybět čas...děti byly ten den obzvláště neklidné, nechtěly se oblékat, já byla unavená...vyběhli jsme z domu na poslední chvíli. Asi tři sta metrů od domu jsem v rychlosti překontrolovala na mobilu spoj do Ostravy a v ten moment mi to došlo. Spletla jsem si zastávku, z které spoj odjížděl a i kdybychom celou cestu běželi, nemáme šanci autobus stihnout. Další autobus jel až za hodinu a ten už neměl přípoj do oné malé vesnice. Na jednu stranu jsem byla naštvaná (na sebe! jak jsem se mohla tak přehlídnout!), zklamaná, že neuvidím spolužačky, ale na druhou stranu ze mě jako kouzelným proutkem spadl ten stres, to chtění někde být a uvědomila jsem si, že si den můžu užít i tak. Strávili jsme pak s dětmi ještě několik hodin venku a bylo to taky super. Prostě dvě děti a jedna máma je někdy záhul, ať už s autem nebo bez ;-)

Na podzim začal František zase chodit do obou školek. Cestu do lesní školky zvládne Franta už sám, bez pomoci FollowMe a tak může dopravu zajišťovat i rodič s Bělkou v cyklosedačce. Je to zase o něco jednodušší. Platí to, co jsme zjistili už u Františka - čím jsou děti starší, tím je náš car-free život jednodušší. Franta (6 let) už ujde vzdáleností a rychlostí vše, co my dospělí. Bělka je taky zdatný chodec, má chuť jezdit na odrážedle, autobusy, vlaky i letadla zvládá dobře (auta už hůře). Cestování nám navíc ulehčilo to, že Bělka už chodí na nočník/záchod, nemusíme tedy tahat pleny a můžeme jezdit i delší trasy autobusem. Bělka se ještě kojí, což zase napomáhá pohodě u delších tras.

V nejbližší době nás čekají velké změny. Bělka na jaře začne chodit na dva dny do dětské skupiny, Franta od září do školy, máma začne více pracovat na www.smartzena.cz. Tak uvidíme, jak to bude dál :-) 

A jaké nové vybavení nám pomáhá vést náš car-free život?

• Franta má nové kolo 20.
• Pořídili jsme si koloběžku Kostka na pojíždění po městě.
• Máme nové nosítko Kibi, které je rostoucí a vydrží nám snad až do Bělčiných tří let .
• Taška na kolečkách, která je fakt velká a má moc dobrý poměr cena-výkon.
• Protože na běžné výlety už nosíme vše čtyřikrát (bundu, mikinu, svačinku, pití atd.) nestačil nám náš malý batoh. Pořídili jsme si proto střední batoh, kde se nám vše v pohodě vejde. 

Riviéra: o nás bez nás

Tento článek není úplně tak o car-free životě... nebo snad ano?

Žijeme ve Frýdku-Místku na místě, které se jmenuje Riviéra. Pláž, chechtání racků, paraplíčka v koktejlech. Tak to zrovna ne. Je to sídliště ze 60. let, které soudruzi asi kvůli blízkosti řeky takto poeticky pojmenovali. I když nám za domem nešumí moře, vybrali jsme si Riviéru jako místo, kde chceme žít. Z pohledu našeho car-free života je takřka dokonalé. 

Proč?

• Sídliště je přívětivé k chodcům i cyklistům - za 10 minut pěšky jsme v centru Místku, za 15 minut na vlakovém a autobusovém nádraží.
• Blízkost řeky - 5 minut chůze a jste na břehu řeky Ostravice, kolem které vede cyklostezka spojující Ostravu a Beskydy.
• Klid - naše a další ulice jsou slepé a tudíž odkloněné od tranzitní dopravy - oproti jiným místům ve FM je to oáza klidu.
• Domy jsou v postaveny v dostatečné vzdálenosti od sebe a člověk nemá pocit, že si se sousedy vidí do talíře.
• Velké množství zeleně; bohužel kvalita zeleně už taky vysoká není.
• Dobrá občanská vybavenost - potraviny, pošta, trafika, dětská hřiště, sportovní hřiště, škola a školky.

Na Riviéře bydlíme už 9 let a jsme tu spokojeni. Před dvěma lety jsme revitalizovali náš dům (Standa je předseda společenství vlastníku a vzal si to jako jeden ze svých cílů). Také náš byt prošel rekonstrukcí. A zhruba před rokem jsme se dozvěděli, že město zajímá stav veřejných ploch sídliště a že se připravuje revitalizace. Zní to skoro idylicky, co? 

"Hřiště" za našim domem

Plná nadějí jsem k plánované revitalizaci začala hledat informace a oslovila vedení města s dotazem, v jaké fázi je projekt a zda bude zapojena veřejnost. Vedení města reagovalo vstřícně a dokonce jsem se na toto téma několikrát setkala s náměstkem primátora. Příprava revitalizace ale už běžela a město vypsalo výběrové řízení na zhotovitele projektu. Jednání s městem pokračovala a rýsovala se možnost zapojit do revitalizace zkušené odborníky na občanskou participaci a revitalizaci sídlišť. Bohužel město ze spolupráce vycouvalo, i když náklady na odborníky měly být hrazeny z grantu. 

Po několikaměsíční anabázi jsem už byla dost unavená a frustrovaná a pochopila jsem, že městu jde jen o formální zapojení lidí (přestože to bylo jasné od začátku, ale doufala jsem, že s někým ve vedení města najdu společnou řeč). Na žebříku participace (více o konceptu zde) jsme tedy ve Frýdku-Místku na nejnižších příčkách :-( 

Rok se sešel s rokem a tadááá... máme tu výsledky studie revitalizace plné zelených stromečků a krásných hřišť. 

Naše ulice v novém hávu

Některá řešení se mi líbí (řešení nového chodníku na naší ulici, reflektování pěší a cyklistické dopravy, zachování hřišť, výsadba zeleně), jiná se mi nelíbí, ale chápu je (vznik nových parkovacích míst, parkovacího domu), některá nechápu vůbec (kde budou popelnice atd). 

Ale o to nejde...

Jde o to, že výsledná studie je názorem jednoho projektanta a jeho týmu. Lidí, kteří sice mají odborné znalosti, ale nulový vztah k místu. Naopak lidé, kteří na sídlišti žijí, znají jeho slabá a silná místa. Ví, kde se cítí dobře a kam se bojí chodit. Metod zapojení veřejnosti je mnoho a pokud je vůle vedení města, mohou vzniknout zajímavé podklady pro architekty. Lidé se navíc díky zapojení cítí být součástí celého procesu a mnohem více přijímají výsledné úpravy a ztotožňují se s novým prostorem.

Navíc se mi nezdá vhodné vybírat projektanta (raději prosím architekta) na základě výběrového řízení. Pokud je vyhlášeno výběrové řízení na projekt revitalizace a soutěží se podle nejnižší ceny, kdo zaručí kvalitu výstupů? V tomto případě se nabízí jako nejlepší řešení vypsat architektonickou/urbanistickou soutěž. 

Zdá se vám to jako sci-fi? Zapojení veřejnosti a ještě urbanistická soutěž? 

Je to běžná praxe v rozvinutých zemích a i v ČR najdeme příklady dobré praxe. Nejvíce mě oslovil příklad revitalizace Vnitrobloku Krašovská v Plzni. Skutečně zapojena veřejnost, architektonická soutěž, transparentní proces. 

Je mi smutno, že u nás o tomto nemá nikdo ani páru :-( 

Ok, řeknete si "no jo no, Plzeň, to je velké město, na to tam mají peníze". Tak co třeba Třešť? Nebo Broumov? 

Co mě na celé věci mrzí nejvíc, je to, že město promrhalo příležitost. Chystá se investovat desítky až stovky milionů korun do něčeho, co MOŽNÁ lidi budou chtít  a co MOŽNÁ  bude dobré. Pokud odhlédneme od takových "zbytečností" jako je demokratičnost procesu, občanská participace, transparentnost, přinejmenším by mělo veřejným činitelům jít o hospodárně investované veřejné peníze. 

Máte někdo podobnou zkušenost? Vidíte ještě šanci, jak revitalizaci přiblížit více lidem? Žijete na Riviéře a chcete se více zapojit? Budu ráda za vaše ohlasy. Díky :-)

PS: Jo a prý město zajímá, co si o revitalizaci myslíme. Pište na sidliste@frydekmistek.cz

PSS: Co bych si na Riviéře představovala já? Komunitní zahradu (skvělé místo, kde se potkávají lidé napříč generacemi), piknikové stoly, kopec pro děti na sáňkování. Když už nové parkování, tak na zelené parkovací dlažbě. 

Dětské oblečení musí vydržet všechno

Děti a oblečení, kapitola sama pro sebe. 

Protože car-free život se v mnoha ohledech liší od normálu, i na dětské vybavení má specifické nároky. František navíc chodí do lesní školky a kvalitní oblečení je tedy základ.

Dětské vybavení dělím na dvě kategorie:

1. kategorie "musí vydržet všechno"

2. kategorie "běžné nošení"

1. kategorie "musí vydržet všechno"

Je to základ výbavy pro děti. U těchto věci hledím na co nejvyšší kvalitu - kvalitní materiály (hlavně kůže a vlna), odolnost proti vodě a větru, kvalitní zpracování, lehkost, multifunkčnost. 

Tyto věci buď kupujeme nové a nebo, pokud se podaří, nakupujeme z druhé ruky na internetu (různé bazary nebo Facebookové skupiny) či v secondhandech. Tyto věci často děti dostávají i jako dárek od babiček a dědečků. 

Co patří do této kategorie:

• boty - musí být lehké, kožené, vydržet vodu, mají kvalitní podrážku (poslední dobou hledím i na to, aby byly co nejvíce barefoot)
• celoroční softshellová bunda a kalhoty
• termoprádlo
• zimní doplňky - kukla, rukavice a ponožky

Tyto věci kupuji většinou v unisexovém provedení. Jednak proto, že děti tyto věci po sobě většinou dědí a taky proto, že se pak lépe dále prodávají. Vyšší cena za věc potom už tak moc nebolí, když člověk ví, že ji potom prodá za 70-80 % původní ceny. 

2. kategorie "běžné nošení"

Toto jsou věci, u kterých až zas tak moc nehledím na kvalitu. Sem patří trika, tepláky, mikiny, bundy na běžné nošení atd. Snažím se kupovat 100% bavlnu, většinou jednobarevné provedení nebo univerzální vzory (pruhy, puntíky apod.). Základ je, aby se věci daly dobře kombinovat. 

Věci nakupuju většinou v secondhandu nebo dědíme od příbuzných a kamarádů. Občas něco koupím v běžných řetězcích (Lidl, H&M). Například zimní bundu kupuju vždy v secondhandu. Platit kolem tisíce korun za něco, co František nosí max dva měsíce, mi přijde zbytečné. O to více investujeme do softshellové bundy, kterou využije celoročně.

Jak vypadá základní Františkova (6 let) výbava?

Léto: pět univerzálních triček, dvě mikiny, troje tepláky, troje kraťasy.

Zima: tři teplejší mikiny, zimní bunda, tři trička s dlouhým rukávem.

Celý rok: softshellová bunda a kalhoty, gumová bunda a kalhoty, gumáky, termoprádlo (v zimě jako základní vrstva, zbytek roku jako druhá vrstva), pláštěnka, jedna slušná košile a kalhoty.

Jak vypadá základní Bělčina (2 roky) výbava?

Léto: pět univerzálních triček, dvě mikiny, troje legíny, dvoje šaty, troje kraťasy, lehká bunda.

Zima: tři teplejší mikiny nebo svetry, zimní bunda, tři trička s dlouhým rukávem.

Celý rok: softshellové kalhoty, gumová bunda a kalhoty, gumáky, termoprádlo, pěkné šaty.

Tipy na osvědčené věci pro děti z kategorie "musí vydržet všechno"

Boty

Chodíme fakt hodně, takže boty jsou základ :-)

Pro malé děti:

Bělka má hodně úzkou nohu, nejlepší zkušenost máme z botami Filii šířka M (ty s hvězdičkou). Jsou drahé jak čert, ale dají se dobře prodat nebo koupit na bazaru. U barefoot bot se člověk nemusí bát koupit boty z druhé ruky. Na co si dát při koupi pozor najdete zde. Velmi dobrou zkušenost máme i s botami DDStep 015. V létě nosíme cvičky z Decatlonu, capačky Dadoos a sandálky Nike Sunray Protect.

Pro větší děti:

Celoročky kupujeme většinou superfit s goretexem (v lesní školce je to potřeba). Zimní boty jsme už přestali kupovat a místo toho období od podzimu do brzkého jara kupujeme pohorky s membránou Olang. Snažila jsem se sehnat nějaké vysoké barefoot nebo kompromisní boty s membránou do lesní školky, ale marně. Budu ráda za tip :-)  

Na léto kupujeme sandály Keen CNX. 

Za objev století považuju gumáky Demar Mammut. Do lesní školky must have! Jsou lehké, vydrží mráz až -30°C, mají vyjímatelné pratelné vložky z pravé ovčí vlny. Ideální do bláta, vody, sněhové vánice. 

Softshellové oblečení

Kalhoty už několikátý rok kupujeme u Kukadloo. Mají super střih (v pase se dají utáhnout, takže nepadají ani našim žížalám), pěkně vypadají a hlavně mají dobrý softshell. Bundu jsme taky kupovali u Kukadloo, ale zklamala nás kvalita (hlavně suché zipy) a tak už druhý rok kupujeme bundu u Outdoorkids a jsme moc spokojeni. 

Ještě k softshellu. Důležité parametry jsou voděodolnost a paropropustnost. Podle mě je nejlepší parametr voděodolnost W/P: 10.000 mm a paropropustnost CDI: 5.000 g/m. Materiál vydrží drobný déšť a vlhko (sezení ve vlhké trávě a písku), ale má dostatečnou prodyšnost. Běžně se prodává 10.000/3.000, ale děti, které se hodně hýbou, se v něm potí. Naopak větší paropropustnost zase tak neizoluje a dětem může být zima. 

Termoprádlo

Pro malé děti jsou super věci od ManyMonths. Kvalitní merino a rostoucí střih. Bělka má rostoucí body/tričko a je to fakt super věc. V zimě jako základní vrstva, v létě jako mikina. Merino věci se mi daří kupovat v secondhandech nebo na internetu třeba zde. František nemá rád merino a ocení termoprádlo z Lidlu. 

Zimní doplňky

V čem naše děti uvidíte od podzimu do jara? V kuklách od ManyMonths. Proč? Mají chráněný krk, uši, hlavu, čelo. Když jim je teplo na hlavu, kuklu jen stáhnou a krk mají pořád v teple. Kukla navíc skvěle sedí pod cyklopřilbu. Kukla je dost tenká, takže v zimě slouží jako základní vrstva pod čepici. Ty většinou kupuju vlněné ze secondhandu. Dobrou zkušenost máme také s čepicemi Roli, které jsou speciálně vyrobeny jako čepice pod přilbu. 

Rukavice kupujeme od firmy Fantom. Super matroše i střih a cena velmi dobrá. 

Do lesní školky ideální tyto, běžné nošení tyto.  

Zimní ponožky jedině s vlnou. Většinou kupujeme od firmy VoXX

Gumové kalhoty a bundy kupujeme, asi jako většina lidí, v Lidlu. 

Mimitipy

Ještě pár tipů co se nám osvědčilo pro miminko. Protože jsem hodně nosili, tak opět funkční merino prádlo (koupeno z druhé ruky) a fleesové overaly z Lidlu. Hodně jsme taky využili půjčenou zateplenou kapsu na nošení. Do kočárku na zimu se nám moc osvědčila Columbia péřová kombinéza - lehká, teplá, stačilo jen podvléct merinem a dítě spokojeno :-) 

Doufám, že článek někomu ušetří čas a peníze. Děti podle mě potřebují opravdu jen pár kvalitních základních kousků a na ostatních věcech člověk může dost ušetřit. Tak ať nám rostou :-)

PS: I když jezdíme hodně na kole, děti se zatím obešly bez speciální výbavy na kolo. František ale už projevil přání mít cyklokraťasy a dres. Hádejte co dostane od babičky na narozeniny? :-)