Rok první
Bělka se narodila koncem únoru 2016 a prvních pár měsíců probíhalo celkem v pohodě. Původní Bělčino nadšení pro cyklovozík se během léta proměnilo na totální odpor. Naše poslední jízda skončila tak, že po prokřičené cestě na přehradu jsme nechali kolo s cyklovozíkem u kamarádů na zahradě a maminka s Bělkou jela zpět domů autobusem. Na léto jsme proto naplánovali několik menších necyklistických dovolených. To, že jsem nemohli jezdi na kole, docela dost ovlivnilo naše cesty po okolí (hlavně na zahradu za babičkou). Využívali jsme o to víc autobusy a vlaky. Ráno jsem vždycky nabalila batoh, Bělu vzala do nosítka, František ťapal po svých a vyrazili jsme do světa. Kočárek jsme používali jen minimálně (Bělka na něho měla podobný názor jako na cyklovozík) na pěší cesty do města.
Podzim byl pro nás náročný. Děti byly často nachlazené, kašel, rýma, pořád dokola si nemoci předávali mezi sebou. Nakonec jsme se rozhodli Františka odhlásit ze státní školky a do konce školního roku chodil jen dva dny v týdnu do lesní školky. Co se týče dopravy, byla to pro nás úleva. I zdraví obou dětí se zlepšilo (myslím, že František prostě chtěl být s námi doma). Pro mě to bylo náročné období (sladit potřeby dvou dětí, udržet chod domácnosti, mít čas na partnera a na sebe), ale naučili jsme se spolu více vycházet a užili si více rodiny a kamarádů.
Situace se nám zkomplikovala po novém roce. Táta Standa si na běžkařské akci v Jeseníkách po pádu naštípnul ramenní kloub a několik týdnů nosil ortézu. Paradoxně nás toto zranění vykolejilo méně než kdybychom žili s autem. S ortézou by určitě řídit nemohl. Ale dovést Františka pěšky do školky i jet s ním autobusem zvládl a o Bělku se tak jako tak více starala máma. Musím ale uznat, že jsme měli štěstí v neštěstí. Kdyby si Standa zlomil nohu nebo se mu stalo něco vážnějšího, bylo by to sakra náročné.
Ani v zimě jsme skoro vůbec nevyužívali kočárek. Bělka se ráda nosila a mě to také více vyhovovalo. Na nákupy jsem si pořídila novou tašku na kolečkách a když bylo moc sněhu, přišly na řadu i boby.
Rok druhý
Své první narozeniny Běla oslavila prvními krůčky a na jaře přišlo na řadu další kolo testování cyklodopravy. A dopadlo to skvěle! Bělka se zamilovala do jízdy na cyklosedačce, cyklovozík také vzala na milost a navíc se začala seznamovat s odrážedlem. Vytáhli jsme ze sklepa náš osvědčený golfáč a rázem se nám otevřely nové možnosti. Protože máme rádi Rakousko a na velkou cyklodovolenou s roční Bělkou jsme se ještě necítili, vyrazili jsme na pár dní do Vídně.
Moc jsme si to užili a to nás inspirovalo k naplánování dalších letních cest. Paradoxně čím víc dětí máme, tím více cestujeme. Už víme, co nás čeká, netaháme zbytečnosti a všechny nás to baví. Nakonec jsme v roce 2017 cestovali do Vídně, dvakrát na jižní Moravu (Uherské Hradiště a okolí, s volnonožci do Valtic), na cyklodovolenou do jižních Čech, už tradičně cyklostezka Bečva, do Prahy, do Zlína, na hory na Malou Fatru, na Valašsko do Velkých Karlovic a s kamarády letecky k moři do bulharského Sozopolu a v únoru 2018 Gran Canaria.
Zní to skoro idylicky, co? Ale občas jsme to prostě nezvládli. V létě jsem měla domluvený sraz spolužaček z VŠ. Konal se ve spolužaččině domě v jedné vesnici nedaleko Ostravy. Našla jsem si spoj s přestupem v Ostravě. Ráno jsme byli s dětmi ještě venku na hřišti, pak domů na malý oběd a nějak mi začal chybět čas...děti byly ten den obzvláště neklidné, nechtěly se oblékat, já byla unavená...vyběhli jsme z domu na poslední chvíli. Asi tři sta metrů od domu jsem v rychlosti překontrolovala na mobilu spoj do Ostravy a v ten moment mi to došlo. Spletla jsem si zastávku, z které spoj odjížděl a i kdybychom celou cestu běželi, nemáme šanci autobus stihnout. Další autobus jel až za hodinu a ten už neměl přípoj do oné malé vesnice. Na jednu stranu jsem byla naštvaná (na sebe! jak jsem se mohla tak přehlídnout!), zklamaná, že neuvidím spolužačky, ale na druhou stranu ze mě jako kouzelným proutkem spadl ten stres, to chtění někde být a uvědomila jsem si, že si den můžu užít i tak. Strávili jsme pak s dětmi ještě několik hodin venku a bylo to taky super. Prostě dvě děti a jedna máma je někdy záhul, ať už s autem nebo bez ;-)
Na podzim začal František zase chodit do obou školek. Cestu do lesní školky zvládne Franta už sám, bez pomoci FollowMe a tak může dopravu zajišťovat i rodič s Bělkou v cyklosedačce. Je to zase o něco jednodušší. Platí to, co jsme zjistili už u Františka - čím jsou děti starší, tím je náš car-free život jednodušší. Franta (6 let) už ujde vzdáleností a rychlostí vše, co my dospělí. Bělka je taky zdatný chodec, má chuť jezdit na odrážedle, autobusy, vlaky i letadla zvládá dobře (auta už hůře). Cestování nám navíc ulehčilo to, že Bělka už chodí na nočník/záchod, nemusíme tedy tahat pleny a můžeme jezdit i delší trasy autobusem. Bělka se ještě kojí, což zase napomáhá pohodě u delších tras.
V nejbližší době nás čekají velké změny. Bělka na jaře začne chodit na dva dny do dětské skupiny, Franta od září do školy, máma začne více pracovat na www.smartzena.cz. Tak uvidíme, jak to bude dál :-)
A jaké nové vybavení nám pomáhá vést náš car-free život?
- Franta má nové kolo 20.
- Pořídili jsme si koloběžku Kostka na pojíždění po městě.
- Máme nové nosítko Kibi, které je rostoucí a vydrží nám snad až do Bělčiných tří let .
- Taška na kolečkách, která je fakt velká a má moc dobrý poměr cena-výkon.
- Protože na běžné výlety už nosíme vše čtyřikrát (bundu, mikinu, svačinku, pití atd.) nestačil nám náš malý batoh. Pořídili jsme si proto střední batoh, kde se nám vše v pohodě vejde.
